Vysoce citlivé děti a strach z odloučení/opravdový kontakt

Nejdříve s vámi budu sdílet jeden příběh maminky vysoce citlivého chlapečka – má doma ještě dalšího sourozence, která vyhledala mou pomoc.

Maminka byla velmi vyčerpaná, věnuje se dětem téměř celý den, nemá mnoho chvil, kdy by mohla být sama. Děti na ní doslova visí a téměř jí nechtějí nikam pouštět. A od vysoce citlivého chlapečka už slyšela opravdu silně emocionálně zabarvené věty a slova jako: “já tě nenávidím…“, „nemáš mě ráda…“ což je pro maminky vždycky velmi zraňující.

Navíc taky už slyšela, že reakce dětí jsou takové, protože cítí její nastavení. Což jí na sebevědomí nepřidalo, naopak to je další balík výčitek, které vůči sobě má. Dělá toho opravdu hodně, pracuje na sobě a pořád to není dost.

Když se k tomu všemu ještě přidají reakce blízkých i vzdálených rodinných příslušníku, kteří radí jak s takovým „rozmazleným“ dítětem zacházet. Že není dobré ho tak rozmazlovat, víc přitvrdit nebo prostě nechat dítě vyvztekat, nejít mu tak na ruku.

To se pak cítíme opravdu pod psa a začínáme mít pocit, jestli jsme to s tou respektující výchovou přece jen nepřehnali, zpochybňujeme naši intuici a přirozené vedení a máme tendence se tlačit do reakcí a řešení situací, které nám nejsou vlastní.

Zajímá mě, kolik maminek – i já jsem si tím prošla, prožívá podobné situace.

Chvíli jsme spolu mluvily…vyslechla jsem jí, povzbudila, mluvily jsme o tom, co se daří. Snažila jsem se zklidnit její prožívání, zpomalit, chvíli se věnovat tomu, co se v ní samotné odehrává, aby byl prostor na další povídání ne už v tak překotném tempu. Mluvily jsme o zdrojích, co jí dělá dobře, kdy se dobře i cítí. Povzbudila jsem ji k všímavosti k těmto momentům a situacím a také tomu, aby si je dopřávala. Není nutné, aby to byly velké věci stačí se o sebe postarat i v drobnostech – třeba že si dnes do práce vezmu teplé ponožky, nebo si udělám teplý čaj, učešu se, obléknu si něco, v čem se cítím dobře, někoho obejmu/nechám se obejmout…prostě cokoli co posílí můj pocit uvolnění, bezpečí – to že o sebe pečuju.

Proč jsem se věnovala právě chvílím, které jsou zdrojové pro maminku? Proč je tak důležité uvědomovat si, kdy se cítíme dobře, ne příliš unaveně a s větší kapacitou? Protože to jsou ty momenty a chvíle kdy, bez toho, aniž by to naše děti vyžadovaly, za nimi můžeme přijít a nabídnout jim svůj čas. To jsou ty momenty, kdy se děti necítí odmítnuty, kdy děti vnímají (tedy vlastně jejich nervový systém to čte) něco jako „Jééé maminka/táta si přišla/přišel se mnou hrát“, věnuje mi pozornost, je tu opravdu se mnou.

Tato naše nabídka v momentě, kdy nejsme vyčerpaní unavení, myšlenkami jinde, je pro děti opravdu zdrojová – to je ten „opravdový kontakt“ který děti stále vyžadují, když nás nechtějí pustit. Ony totiž cítí, kdy jsme si nimi opravdově – věnujeme jim plnou pozornost.

Pokud takových momentů využijeme, budeme se divit, ale nebude jich možná potřeba tolik oproti tomu, jak jsme byli zvyklí doposud. Protože tyto momenty naše děti opravdu sytí. A jako bonus je i to, že tyto momenty mohou být zdrojové i pro nás.

Celý tento text (i má terapeutická práce) se opírá o mé poznatky z integrativní práce s traumatem, práce s tělem a polyvagální teorii – která popisuje tři naše vnitřní nastavení. V jednom cítíme, že musíme – nastavení boje, úniku – zvýšená aktivita a stres (to je časté nastavení maminek, které s velkým úsilím a často hodně s pocitem osamocení pečují o děti a rodinu), ve druhém, že nemůžeme – zamrznutí, vypnutí, naprostá únava a vyčerpání, deprese/ a v tom posledním – můžu – tedy mohu si vybrat, jsem v kontaktu se sebou a dokážu být v kontaktu i s ostatními.

Je to téma, které je pro mě v mé práci velmi důležité a vždycky se snažím podívat na to v jakém nastavení se nacházíme, s čím přicházíme. Zároveň vím, že není možné a ani funkční, tato nastavení silou měnit, protože náš nervový systém je zvyklý nějak fungovat a pokud se jej pokusíme násilím měnit, pak to vyvolá velkou vlnu odporu (někdy paniku, nervozitu a jiné nepříjemné pocity…). Pomáhá jemná všímavost, malé krůčky, laskavost a soucit.

Přeji vám, aby se ve vašem kontaktu s dětmi i vámi samotnými dařilo být laskaví soucitní k sobě, protože pokud tyto kvality cítíte, pak jste pravděpodobně v nastavení můžu – tedy zdrojové nastavení, kdy může být kontakt vzájemně prospěšný.